Silnice k Orlímu hnízdu

I když to dnes nezní úplně příjemně, vděčíme za celý projekt Orlího hnízda jednomu z hlavních představitelů NSDAP a osobnímu Hitlerovu sekretáři Martinu Bormannovi.

Bormann dohlížel na stavbu Teehausu a byl to rovněž on, kdo měl na starosti budování 6,5 km dlouhé klikaté silnice zvané Kehlsteinstrasse vedoucí z Obersalzbergu na parkoviště Kehlsteinhaus. Vzhledem k časovému limitu, finančním výdajům a požadavkům na pracovní síly byl Bormann tou pravou osobou, která byla schopná zajistit úspěšné dokončení projektu.

Silnice vznikala odstřelem tvrdé skály a její výstavba proběhla během třinácti měsíců v letech 1937 a 1938. Kehlsteinstrasse je dodnes nejvýše položenou horskou silnicí v Německu a je pokládána za obdivuhodné stavitelské dílo.

Zrod projektu

Bormann okolí hory Kehlstein velmi dobře znal – se svou rodinou totiž bydlel v chatě Kehlalm položené na jejím úpatí ve výšce 1724 m, odkud byl krásný výhled na Obersalzberg. Vždy přemýšlel nad možnostmi, jak učinit ostatní části této hory přístupnějšími. Poté, co tuto myšlenku v r. 1936 prodiskutoval s hlavním inspektorem německých silnic Dr. Fritzem Todtem, se postupně začala  proměňovat v realitu.

Dr. Todt sám tuto oblast rovněž dobře znal. Připustil, že tento úkol bude vyžadovat spoustu plánování a práce, ale že je navzdory tomu možné jej realizovat. Todt poté plán říšského ministra posvětil a přislíbil mu svoji osobní podporu – jeden z největších inženýrských projektů svého druhu se tak dal do pohybu.

Na ceduli která je před torzem zdi (první fotka zprava):

Vážení návštěvníci Obersalzbergu, nacházíte se v centru bývalé „Führerovy uzavřené zóny“. Hitler si zde v r. 1928 pronajal malý venkovský dům. Poté jej v r. 1933 odkoupil a v r. 1936 nechal rozšířit na velkolepou rezidenci „Berghof“. Berghof byl zničen během britských náletů 25. dubna 1945 a o několik dnů později byl zapálen obersalzbergskou organizací SS. Americké vojenské velení poté nechalo v r. 1952 ruinu vyhodit do povětří. Jedinou dochovanou částí je dnes nosná zeď na jižním svahu.Obersalzberg nebyl jenom Hitlerovým soukromým venkovským útočištěm, ale zároveň sloužil vedle Berlína jako druhé mocenské centrum Německé říše. Hitler zde strávil více jak třetinu času ve své funkci. Probíhaly zde důležité politické diskuze a vyjednávání a byla zde provedena zásadní rozhodnutí, která vedla ke katastrofám druhé světové války a holocaustu a která způsobila smrt miliónů lidí.

Začátky projektu

Za projekt sice nesl odpovědnost Dr. Todt, vytvořením prvních plánů však byl pověřen státní stavební inženýr August Michahelles. Michahelles se sešel s říšským ministrem Bormannem 8. listopadu 1936 během setkání na něj byl vyvinut velký tlak – bylo mu sděleno, že si Hitler přeje, aby byla cesta dokončena už následující rok na jaře.

Führer sice vůbec netušil, že se něco takového děje, ale tlak, který tímto způsobem Bormann vyvinul, se neminul účinkem a Michahelles se ihned pustil do práce. Již o pouhé dva dny později předložil Bormannovi první návrhy. Bormann se s Michahellesovými plány ihned ztotožnil a do konce roku 1936 jeho úřad odkoupil od bavorské státní lesní správy více než 900 akrů půdy ležící na severní straně hory Kehlstein. Celková cena tohoto odkupu se vyšplhala na 800 tisíc říšských marek, tedy asi 3,5 miliónu eur (90 milionů Kč).

Poté, co schválil Michahellesovy plány také Dr. Todt, se vůbec neztrácel čas a stavba se ihned rozběhla. A byl to opět Bormann, kdo se snažil dělat maximum pro její rychlý průběh. Na začátku na stavbě pracovalo několik skupin, mezi něž náležely i dvě stavební společnosti. Na začátku dubna 1937 proběhla reorganizace a byl vytvořen nový úřad pro oblast Obesalzbergu a Kehlsteinu, který spadal pod pravomoc státního inženýra Hanse Haupnera. Plány byly zrevidovány a byly přijaty některé další Bormannovy návrhy – bylo rozhodnuto, že pro stavbu bude využit jižní svah hory a že tedy vznikne zcela nová silnice.

Dokončení silnice

Stavba Kehlsteinstrasse byla dokončena v říjnu 1938, její celkové trvání bylo 13 měsíců. Proběhla tedy v úžasně krátkém čase a představovala bezesporu mistrovský kousek. Průběh stavby přitom rozhodně nezůstal ušetřen různých problémů a nepříjemností. Jedním z největších problémů bylo zjištění, ke kterému se došlo téměř přesně v polovině stavby – zjistilo se, že skála v daném místě není dostatečně vhodná na to, aby zajistila stoprocentní bezpečnost. Bylo proto třeba přikročit ke stavbě 150 m dlouhého jihozápadního tunelu, který bývá označován také jako Hochlenzertunnel.

Nejenže to vážně ohrozilo rychlost dokončení projektu, ale zároveň to vedlo k nepředpokládanému zvýšení sklonu silnice v její horní části. K další nepříjemnosti došlo 10. srpna 1937, kdy utržená skála zabila pět dělníků. Dne 30. ledna následujícího roku zde zavalila lavina tři muže, z nichž dva se naštěstí dokázali vyprostit. Další lidskou obětí se pak stal řidič Martina Bormanna, který sjel dolů po štěrkopískové skále mezi Terzangerlem a místem, které je od té doby nazýváno jako Giggenbachriesse.

Metody, které byly uplatněny při práci na tomto projektu, stejně jako použité technologie se staly určitým vzorem, podle něhož jsou poměřovány podobné projekty, které byly od té doby vypracovány. Skutečnost, že se silnice zachovala v tak skvělém stavu s minimálními požadavky na opravy, je sama o sobě poklonou stavitelskému umění. Od roku 1960 již silnice zvládla unést celkové zatížení čtyř miliónů tun.

Přestože byla silnice postavena podle nejvyšších možných standardů, hraje zde stále velkou roli bezpečnost. Během zimních měsíců je silnice uzavřena a před tím, než je vždy na jaře zprovozněna, probíhá v celé oblasti důkladná kontrola. Vždy jsou odstraňovány materiály, které se uvolňují při kontrakcích skalní hmoty způsobených mrazem a sněhem. Od roku 1952, kdy byla silnice zpřístupněna pro veřejnost, zde nedošlo k žádným dopravním nehodám.

Druhý díl historie Orlího hnízda.