Budova

Myšlenka postavit na vrcholu hory Kehlstein budovu zvanou Teehaus pochází rovněž od Martina Bormanna – poprvé ji formuloval v r. 1937. Cílem bylo dokončit tuto stavbu ještě před Hitlerovými 50. narozeninami v dubnu 1939. Bormann stavbu konzultoval s würzbergským architektem profesorem Roderichem Fickem, který před tím vypracoval plány všech budov v Obersalzbergu. Tento architekt poté předložil 8. června 1937 první plány.

Fick studoval v Curychu pod vedením proslulého architekta Theodora Fischera. Již dříve se podílel na množství projektů určených pro členy nacistického vedení, mezi něž patřila mimo jiné stavba Bormannovy vily v Berchetsgadenu a také původní Hitlerův Teehaus na nedaleké hoře Mooslahnerkopf. Žádný z předchozích projektů však nebyl tak působivý a zároveň technicky náročný jako Orlí hnízdo na vrcholu hory Kehlstein.

Budova, kterou navrhl Fick, měla v základu čtvercový půdorys, k němuž přiléhal hlavní přijímací sál s osmiúhelníkovém tvarem a velkým panoramatickým oknem. Toto i další promyšleně umístěná okna měla Hitlerovi a jeho návštěvníkům nabídnout úchvatný výhled do okolních hor a také do Scharitzkehlského údolí a na jezero Königssee.

Stavba tunelu a výtahu

Fick a jeho tým inženýrů vypracovával velmi pečlivé plány, k čemuž ještě přispíval neustálý tlak vyvíjený ze strany Bormanna. Během léta 1937 proběhla četná zkoumání terénu. Největší diskuzi přitom vyvolala stavba zdejšího tunelu a výtahu. Bormann s jejich stavbou původně nesouhlasil – požadoval, aby silnice vedla až přímo na vrchol ke schodům samotného domu. Hlavnímu státnímu inženýrovi Hansi Haupnerovi se jej však nakonec podařilo přesvědčit, a projekty tunelu a výtahu tak získaly oficiální schválení.

Tým stavitelů poté musel řešit logistický problém, který se týkal dopravy stavebního materiálu na vrchol. Podařilo se jej vyřešit prostřednictvím kabelového systému, který měl celkové rozpětí 1270 m a dosahoval převýšení 670 m. Stavba kabelového systému představovala sama o sobě velmi smělý projekt. Na této náročné práci se podílelo 50 mužů, jejichž úkolem bylo mimo jiné dopravit velké množství těžké techniky (včetně 8 podpůrných věží) po provizorní klikaté cestě až na 1834 m vysoký vrchol hory.

Bormannovy požadavky a nesmírná rozsáhlost projektu přinutily dvě stavební společnosti, které se na něm podílely, aby přehodnotily původní plány. Bylo třeba provést nábor dalších dělníků, kteří by se dokázali vypořádat s drsnými alpskými podmínkami a kteří se navíc museli smířit s delším odloučením od svých rodin. V oblasti Obere Kehlalm ve výšce 1630 m bylo poté postaveno množství ubikací, které pojmuly téměř 800 mužů.

Dne 27. 9. 1937 bylo započato se stavbou tunelu vedoucího k výtahu, jehož prostřednictvím měla probíhat doprava na samotný vrchol. Dozorem nad stavbou byli nejprve pověřeni státní inženýři, ale již během prvních dvou říjnových týdnů byla odpovědnost přenesena na profesora Ficka a jeho kancelář. Ke změně poté došlo ještě jednou, když říšský ministr Bormann usoudil, že stavba nepostupuje tak rychle, jak by měla. V lednu 1938 proto přešla odpovědnost na Dr. Alfreda Reinhardta, hlavního inženýra pracujícího na stavbě Orlího hnízda. Reinhardt se svého úkolu zhostil skutečně důkladně, což se projevilo ve zvýšeném úsilí, které vyvíjely pracovní síly. Do konce května 1938 byl dokončen jak 126 m dlouhý tunel, tak 130 m vysoká výtahová šachta. Společnost Flohr poté provedla instalaci obrovského mosazného výtahu.

Úchvatný výtahový prostor byl vytvořen z různých druhů místního mramoru: strop byl vyroben z mramoru z nedalekého Ruhpoldingu, tunel byl lemován kälbersteinským mramorem a venkovní zdi ústí tunelu byly proloženy unterbergerským mramorem. V létě a ve zbývajícím období roku 1938 poté došlo k instalaci ventilace, vyhřívání a elektrického systému pro výtahovou šachtu.

Stavba Orlího hnízda

Práce na Orlím hnízdě samotném byla započata na začátku roku 1938, kdy byly mnichovskou firmou Hochtief položeny základy stavby, tomu ovšem ještě předcházel odstřel několika metrů skály. Odpovědným inženýrem tohoto projektu byl Dr. Alfred Reinhardt, který pracoval pod vedením architekta profesora Ficka. Pracovní tempo bylo vskutku zběsilé – pracovalo se ve dne i v noci. Aby se zvýšila efektivita při dopravě stavebního materiálu na místo stavby, byl instalován druhý kabelový systém. Na projektu se podílelo obrovské množství pracovních sil – od stavebních inženýrů, výtahových techniků, zedníků, tesařů, dlaždičů až po nekvalifikované pomocné dělníky. Nedaleko proto byly postaveny speciální ubytovny, které byly schopné pojmout tak velké množství lidí.

Orlí hnízdo bylo navrženo jako budova s dřevěnou konstrukcí tvořená z 80 procent z betonu. Zdi byly zvnějšku i zevnitř pokryty fasádou z obrovských žulových bloků, které se dopravovaly na vrchol pomocí kabelového systému. Tyto krásné kamenné kvádry byly na základě architektonických plánů opracovány společností Phillip Holzmann již v r. 1937. Před tím, než byly dopraveny na vrchol, byly pečlivě uschovávány v kamenolomu poblíž dunajského města Pasov.

Plán Orlího hnízda

Stavba se skládala ze dvou pater – přízemí a pod ním ležícího suterénu. V suterénu se nacházely čtyři pokoje, toaletní blok, konferenční místnost, balkón a vyhlídková plocha. V hlavním patře byla rovněž umístěna konferenční místnost a balkón a dále zde byl k dispozici prostorný recepční sál, Scharitzkehlský pokoj s úchvatným výhledem na hory Hohen Göll a Watzmann a na jezero Königsee a také hlavní jídelna, která pojmula až třicet hostů, a místnost pro ostrahu. Nacházela se zde rovněž plně zařízená kuchyně a Hitlerova studovna – dlužno ovšem dodat, že nebyly nikdy využity.

Adolf Hitler a jeho vztah k Orlímu hnízdu

Všechny místnosti byly zařízeny v souladu s nejvyššími standardy. Jako příklad můžeme uvést ubrus v hlavní jídelně. Byl ručně vyroben z lněného plátna mnichovskou firmou Deisz a jeho cena dosáhla 2 600 říšských marek, což dnes odpovídá zhruba 10 000 eur (250 000 Kč). Dům byl nakonec dokončen ještě před původně plánovaným termínem, a to na podzim 1938 – stavba tedy trvala pouhých deset měsíců. Hitler budovu poprvé navštívil 16. září, tedy sedm měsíců před tím, než mu byla oficiálně předána jako dárek k 50. narozeninám. Celkově však bylo zdokumentováno pouze 14 Hitlerových návštěv tohoto objektu. Naposledy se zde objevil 17. října 1940. Tato skutečnost měla několik příčin. Nejvíce se na tom zřejmě podepsal fakt, že nacistický vůdce trpěl averzí k řídkému vzduchu a kromě toho často vznášel otázky nad bezpečností zdejšího výtahu. Jeho milenka Eva Braunová však dům navštěvovala často.

Přestože Hitler navštěvoval Orlí hnízdo po jeho dokončení pouze zřídka, měl nesporný vliv na podobu některých z jeho místností. Dokladem toho je množství vlastních skicovitých akvarelů, na nichž jsou zachyceny představy, jak by měly vypadat zdejší pokoje.

Na rozdíl od známější Hitlerovy obersalzbergské rezidence Berghofu se Orlímu hnízdu podařilo odolat jak divokým spojeneckým náletům v závěrečném období druhé světové války, tak i poválečné destrukci objektů, které nějakým způsobem souvisely s nacistickým režimem. Za skutečnost, že dům stále stojí, mohou návštěvníci děkovat tomu, že jej Hitler navštěvoval pouze velmi zřídka – uchránilo jej to před téměř jistou zkázou. Okupační jednotky si však na konci války bohužel odnesly některé kusy porcelánu či nábytku a dokonce např. i dveřní kliky. Některé z těchto artefaktů jsou dnes součástí soukromých sbírek, které se nacházejí především ve Spojených státech, některé předměty pak beze stopy zmizely.